Přesný původ kopané není znám. Její moderní pojetí jedenácti hráčů proti jedenácti ve vymezeném prostoru pochází z Británie z 19. století ale existují doklady o druhu kopané, ktrá se hrála v Číně dávno předtím, než Julius Ceasar přinesl do Británie římskou hru zvanou harpastum. Nejstarší historický záznam o kopané pochází z Číny, ze spisů dystanie Han starých 2002 let. Japonsko podpořilo svou kandidaturu na pořádání MS 2002 poukazem na čtrnáct století starou místní hru zvanou kenatt. Pravidla se během staletí měnila, ale honba za tím, co nazýváme kopací míč, zůstala jednou z nejtrvalejších lidských zábav. Dávné míčové hry začaly v Británii jako každoroční slavnosti, k nimž docházelo o masopustu. Tyto soutěže začínaly na tržišti a účastnila se jich dvě mužstva s pravděpodobně neomezeným počtem hráčů, kteří se pokoušeli vrhnout míč do branky soupeřova týmu. Branka byla umístěna na vhodném místě nepříliš vzdáleném od středu města. Bylo to velmi drsné, divoké a nebezpečné. Existuje záznam o londýnských školácích, kteří organizovaně hráli kopanou u Lentu v roce 1175, a za vlády Eduarda II. se stala hra v ulicích londýna tak populární, že obchodníci, kteří se obávali, že by tato hra mohla mít neblahý vliv na jejich obchod, sepsali petici ke králi, kde žádali její zákaz. 13. Dubna 1314 vydal Eduard II. Následující prohlášení, jež tuto činnost zakazovalo. Byl to však jen jeden z mnoha pokusů, jak potlačit tuto oblíbenou činnost. Podobné příkazy vydal i Richard II., Jindřich IV. avšak bez trvalejšího účinku. Jeden z takových královských výnosů z roku 1941 zakazoval lidem účastnit se kopané a golfu. Prohřežkem bylo, pokud se někde v království prováděla kopaná, golf či jiný nevhodný a neužitečný sport. I přes tato nesportovní opatření kopaná za vlády Stuartovců a Tudorovců jen vzkvétala. Teprve Cromwellovi se podařilo tuto činnost úplně potlačit a fotbal se dostal do módy až v době znovunastolení monarchie. Samuel Pepys sto let po této události popisuje, jak ve velkých mrazech v lednu 1565 byly ulice zaplněné fotbalovými míči. Stále neexistovala pravidla, a hra tak v podstatě byla záminkou k nevázané výtržnosti. Za vlády Alžběty byla již kopaná velmi rozšířená, a protože neexistovala pravidla ani rozhodčí, docházelo k častým a často osudným nehodám. V knize Sports and Times popisuje Strutt kopanou následovně: Když se hraje zápas v kopané, dvě skupiny, které mají stejný počet hráčů, jdou na hřiště a postaví se mezi dvě branky, umístěny 80 až 100 yardů od sebe. Branku tvoří dvě tyče zapíchnuté do země asi dvě až tři stopy od sebe. Míč, který je obvykle vyroben z nafouknutého měchýře obaleného kůží, se umístí doprostřed hřiště a cílem každé skupiny je, aby míč prošel brankou jejich protivníků. Poté, co je toho dosaženo, je zápas vyhrán.? Kdyby kopaná zůstala jen regionální zábavou, mohlo se stát, že by nakonec upadla v zapomnění. Byly to však školy, zvláště univerzity v Oxfordu a Cambridgi, které vytvořily sport, jenž má pevnou podobu a řád. V roce 1846 dali pánové H. de Winton a J.C. Thring z cambridžské univerzity podnět k prvním vážným pokusům o sjednocení pravidel hry. Zorganizovali setkání s významnými představiteli škol za účelem sestavit standardizovaný soubor pravidel. Výsledkem se stala pravidla vydaná pod názvem Cambridge Rules. Tato pravidla byla velmi dobře přijata a později se z nich jen s několika málo změnami stala takzvaná Association Rules.